Koníčci

Za počátek éry středověkých rytířů můžeme považovat dobu vlády Karla Velikého (Franská říše, doba vlády: 768-814). Mezi koňmi vznikaly rozdíly. Cestování a doprava od hradu k hradu zvyšovala nároky na počty koní i na jejich typ. Lehce ozbrojení jezdci (poslové,.. atd.) potřebovali koně lehčí, rychlejší, zatímco bojové koně rytířů byli těžší a podobné spíše dnešním chladnokrevníkům. Rovněž vzrůstala obliba mimochodníků. O nich víme, že je měl v oblibě již Julius Ceasar a snažil se jejich chov v Římě prosazovat.
Rytíř se tedy dopravil pohodlně a neunaven na příjemném mimochodníkovi k místům, kde se měla uskutečnit bitva, a až tady si přesedl na svého válečného koně. Každý válečný kůň byl za pochodu voděn panošem na pravé ruce (podle toho název dextrario). Důležitými vlastnostmi, kterých se doboví chovatelé snažili u těchto koní dosáhnout, byla hlavně mohutnost, přiměřená rychlost, tvrdá konstituce, snadná jezditelnost a dobrý pracovní charakter. Oblíbenými koňmi se nakonec stali především audalušstí hřebci, kteří byli kříženci s chladnokrevnými klisnami z Francie, Anglie a Německa. Vynikající vlastnosti přinesli do středověkých chovů také koně ukořistění při křížových výpravách v Orientu. Válečné koně byli energičtí v útoku a velmi rychlí v obratech, ale mnohdy jim chyběla vytrvalost, a tak se někdy stávalo, že pod prchajícím rytířem zchvácený kůň padl a nešťastného rytíře nepřátelé zbavili života, pokud se mu nepodařilo utéct po svých. I přesto měli středověcí chladnokrevníci mnohem více dispozicí pro jízdu pod sedlem, než je tomu u chladnokrevných plemen.
Turnajoví koně se od válečných lišili z pořádku jen málo. Museli být rovněž mohutní, ale i obratní a pohybliví. V pozdějších dobách získávaly v turnajích význam spíše prvky drezůrní, a proto byl zájem o ušlechtilejší těžší teplokrevná plemena. Na dobových kresbách a obrazech však nemůžeme přehlédnout jejich mohutné zádě a ostatní proporce. Mnohdy na mohutnosti koně přidává jeho těžké a draze zdobené brnění. Pro představu je výstroj koně,včetně uzdy se zdobenými otěžemi jejíž váha se pohybovala kolem 2,5 kil, vážila celá výstroj cca 45 kil. Později se pancéřování koně ještě zvyšovalo. Kůň mohl na svém hřbetě nést i 217 kil (včetně jezdce a jeho brnění).
Rytíři jezdili zásadně jen na hřebích. Využití klisny se považovalo za rytířský přestupek. O této skutečnosti napovídá i lidové rčení: "Chceš-li být šťastný v lásce, chovej hřebce, který je rychlý v závodě a statečný v boji". Rytíř musel být znamenitým jezdcem, ale patřilo také k základním povinnostem každého z nich, znát všechny odborné poznatky ohledně výcviku, chovu i léčení. Svého koně rytíř sám vychoval i obsedl. Sám jej krmil, ošetřoval a dokonce držel svému čtyřnohému partnerovi nohy u kování, pokud si ho ovšem neuměl okovat sám.
Co říci závěrem? Kůň byl v dějinách lidstva mnohem důležitější než si někteří z nás myslí. Jejich historie jde ruku v ruce s tou naší a byli to právě oni, koně, díky nimž se odehrály některé důležité bitvy tak, jak se odehrát měly. Díky jejich rychlým nohám byly důležité zprávy poslány do správných rukou včas. Vraťme se zpátky k slavným rytířům. Není to tak těžké, vždyť na nás hledí z obrazů, kreseb a soch: Někteří se uchovali v naší lidové slovesnosti díky hrdinským eposům, baladám a bájím. Svatý Jiří zabíjí kopím draka a sedí na koni. Svatý Václav čeká se svými rytíři, až ho bude třeba, a vyjede na pomoc českému lidu a bude sedět na velkém bílém hřebci. Král Artuš drží v ruce Excalibur a sedí opět na koni. Král Richard Lví srdce na koni. Příkladů je mnoho. Posledním rytířským koněm se stala možná Rosinatra, vyhublá, životem opotřebovaná kobyla Dona Quichota de le Mancha. Doba rytířů už dávno skončila, ale koně jsou stále tady a toho si važme.

Tereza Mušková