Vedení koně na parkůru
V sedmdesátých letech byli koně ježděni hodně "hluboko", bývali sešněrováni pomůckami jezdce nebo pomocnými otěžemi tak, že měli hlavu prakticky na prsou. Cílem bylo vyklenutí hřbetu, uvolnění a dosažení prostupnosti a poslušnosti. Tuto formu tréninku odkoukalo velké množství jezdců především od Alwina Schockemöhleho. Připadalo jim, že jeho vynikající úspěchy na prostupných koních tkví právě v tomto způsobu ježdění. Stovky jezdců začaly imitovat "mühlenský styl". Svázali koním průvlečkami hlavu mezi přední nohy a brzy zjistili, že své problémy při výcviku ještě více zhoršili. Alwin Schockemöhle v jednom interview po 25 letech aktivního závodění:
Otázka: Na každých závodech je spoustu koní na průvlečkách. Odpověděl se smíchem: To je pravda. Ale oni si neuvědomují, že já jsem průvlečky během 30 minut používal jen dvě minuty."
Na druhou stranu, pokud je parkurový kůň lehce za kolmicí a přitom se pohybuje v rovnováze a na jemném přilnutí s aktivním pohybem zadních nohou, pak to není nevýhoda. Maximální zkrácení krku je často nejintenzivnější formou testu poslušnosti a prostupnosti. Vždycky ovšem v sobě skrývá nebezpečí příliš silné ruky a tím i zablokování přenášení pohybu od zadních nohou dopředu a jezdec se dostává ve výcviku koně do slepé uličky. Zarolování krku koně tak, že se hlavou dotýká na prsou, je tedy spíše špatně pochopené "ovládání" koně a známkou panovačného postoje jezdce ke koni.